Jonathan Meese

Narozen 1970 v Tokiu v Japonsku, žije v Berlíně

Jonathan Meese je jedním z mála umělců, kterému se pořád ještě daří vyvolávat náruživé spory. Odpůrci v něm vidí nekritického, až nebezpečného obdivovatele velikášství a autoritativních či diktátorských struktur, zastánci si ho zase váží kvůli jeho schopnosti postavit se bez jakýchkoli etických zábran tváří v tvář nejrůznějším podobám zla. Démonické zlo jako by tohoto umělce přitahovalo, a tak ve svých performancích neváhá třeba i zdvihnout ruku k hitlerovskému pozdravu. Ale není to samozřejmě jenom Hitler, kdo figuruje v jeho nekonvenčních výstupech. Od samého začátku tu dostávají prostor takové postavy jako markýz de Sade, tento již notoricky známý zastánce zla, nebo například Stalin. Meeseho inscenace, během nichž zpívá, cituje Nietzscheho, Hegela či Wagnera, vyje, leze po čtyřech, svléká se a obléká, plive a až do úplného vyčerpání hystericky křičí, trvají někdy i celé hodiny a jsou značně náročné i pro diváka. Odehrávají se uprostřed Meesem zhotovených kulis, které jsou pomalovány a polepeny portréty již zmíněných velikánů a doprovázeny útržky z pornočasopisů a z publikací slavných, především německých filosofů. Ale spíše než divadlo připomínají tyto inscenace kabinety hrůzy, jež jsou fantasmagorickému chování autora přirozeně bližší. Není proto divu, že byl Meese již několikrát vyzván k tomu, aby provedl divadelní výpravu, či dokonce inscenaci, kupříkladu v berlínském divadle Volksbühne.

Meeseho performance navazují na proslulé výstupy dadaistů z roku 1916, známé z curyšského Kabaretu Voltaire za účasti Hugo Balla, Tristana Tzary, Waltera Sernera, Emmy Hennings a Hanse Arpa. Ani Meesemu není nic svaté, v dobru vidí zlo, a pro zlo nemá měřítka. Tím však jako umělec přebírá roli šaška, kterému jedinému bylo ve středověku dovoleno oponovat i králi. Meese tak oponuje všem a všemu ve jménu umění. Neboť jak tvrdí: „Ať už komunismus, nacionální socialismus, starý Egypt, nebo starý Řím, nic se nevrátí. Že z ulic vzejde revoluce, v to doufat nemohu, na to lidé nemají. Proto bychom měli dát podnět k něčemu jinému, měl by začít soptit vulkán umění.“ A proto by se měla nastolit diktatura umění ve jménu lásky, pokory a respektu. Diktatura – to může napadnout jen opravdu bláznivého umělce. Ale byly snad ty dosavadní diktatury, ať už se zaštiťovaly jménem čehokoli, méně bláznivé? Meese by nám odpověděl: jejich nedostatek byl právě v tom, že dostatečně bláznivé nebyly.