Judy Millar

Nar. 1957 v Aucklandu na Novém Zélandě, žije tamtéž a v Berlíně

Struktury děl Judy Millar jsou působivé, dynamické, až agresivní. Šíří se v hluboké černotě přes jedno- či vícebarevná pozadí. Při pohledu na tyto obrazy máme pocit, jako bychom umělkyni přímo sledovali, jak rozmáchlými gesty bojuje s barvou a plátnem. „Bez těl bychom neexistovali, to je má zkušenost se světem, a to je také to, na co se malby mohou zaměřit,” říká Millar. A tak ryje do plátna, otírá ho a škrábe po něm – až se plátno za nasazení jejího těla stává tělem obrazu se stopami prodělaného boje.

Zvlášť působivě se tento zápas odráží v obraze „Ferryman“ (Převozník, 2011). Copak na něm nevidíme převozníka, který se pokouší loď uprostřed zuřící bouře – kolem něj vzedmuté moře, bičující vítr a hejno rozrušených ptáků, kteří napůl letí, napůl padají k zemi – zavézt do bezpečného přístavu? Inu, tato umělkyně se podobným figurativním asociacím nevyhýbá. Ale obrazové motivy nejsou jejím záměrem. Zajímá se o akt malování a jeho účinky. Když se dá do díla, rozloží si plátno před sebe na zem, aby se jednotlivé řídké barvy nevpily do sebe. Rozpětí vlastního těla přitom často ještě zvětšuje různými nástroji a dosahuje tím obrovských trajektorií pohybu. „To mi dává pocit překračování dimenzí,” říká. Její experimentování s překonáváním vlastních tělesných hranic nakonec zvětšuje i tělo obrazu. Dojem, že široká gesta jednotlivých struktur zasahují i mimo plochu obrazu do prostoru jejich pozorovatele a že by ho mohly takřka opásat, se v dílech jako „The Path of Luck“ (Cesta štěstí, 2011) stává fyzickou realitou – tyto malby v obrovských drahách pronikají architekturou celé výstavy. Obrazy Judy Millar jsou mnohem víc než nehybné okamžité momenty. Aby je mohl divák pojmout, musí se podél nich pohybovat. Malby se pak kolem něj táhnou jako každodenní život; věci se vynořují a opět mizí. „Moje díla jsou opravdu spíš o objevování věcí a o čase než o prostoru – o věcech, které se dostávají do zorného pole a pak ho zase opouštějí, o tvořivých a rozkládajících obrazech, o snaze usmířit existenci tělesnou s tou mentální.“