Josef Felix Müller

Narozen 1955 v Eggersrietu ve Švýcarsku, žije v St. Gallenu

Josef Felix Müller je typickým představitelem 80. let minulého století, doby, kdy se dorůstající generace umělců, unavená intelektuálními hříčkami a formální zdrženlivostí minimalismu a konceptualismu, začala bouřit proti statutu quo. Obrátila se k tomu, co bylo pro minimalisty a konceptualisty absolutní tabu – k malbě a sochařství. Najednou se umělci všude chápou štětců a olejových barev a s nadšením se pouštějí do tradiční tvorby. Styl nových malířů je většinou divoký, provokativní a často napodobuje německý expresionismus ze začátku minulého století. Tak tomu je i v Müllerově rané malbě, jež se nevyhýbá ani těm nejožehavějším sexuálním tabu. V roce 1981 jeho obrazy dokonce zabavila policie.

Po obrazech následují u Müllera velké figurativní sochy, vyřezané pilou či vysekané sekerou z dřevěných špalků. Opracování je hrubé, jakoby bezohledné, sekera na nich zanechává až brutálně patrné stopy. Sochy jsou často pomalovány barvou. Jednou z autorových oblíbených je červená, asi proto, že – jak sám říká – vidí paralelu mezi řezáním dřeva a řezáním masa. V téže době vznikají také obrovské dřevoryty a linoryty – vydlabané do podlah opuštěných domů nebo třeba vytištěné parním válcem na obrovský kus papíru.

Po roce 2000 se Müller vrací k malbě. Námětem jsou mu tentokrát švýcarské Alpy, vidí je však ve spojitosti se svou předchozí sochařskou tvorbou: „Během této figurativní fáze pro mě byla socha to správné médium. Tento způsob práce – vytváření figur sekerou přímo ze dřeva – pojednával téma lidské zranitelnosti. Co se týče hor, bylo mi jasné, že je musím malovat… Hory jsou gigantické sochy.“ Müller je však nemaluje přímo v krajině; jako předlohy mu slouží fotografické snímky pořízené z letadla.

A u krajiny už i zůstal. Následují pohledy do lesů, na nichž kontury stromů a jejich korun vytvářejí takřka abstraktní vzory, obrazy vodních, ve světle se třpytících pramenů, nebo vůbec pokusy zachytit v přírodě hru světla. Podkladem všech těchto obrazů jsou autorovy vlastní fotografie, které někdy až desetkrát zvětšené promítá na plátno. Vznikají tak malby, jež svou plošností, převzatou z fotografie, připomínají obrazy amerických fotorealistů, kteří jako první už v 60. letech minulého století používali fotografický snímek coby výchozí bod malířství.