Walter Niedermayr

Narozen 1952 v Bolzanu v Itálii, žije tamtéž

Snímky Waltera Niedermayra jsou důkazem toho, že fotografie klame. Na první pohled vypadají sice jeho snímky jako skutečné dokumenty dokonalého světa, podobného světu reklam, jenže druhý pohled již znejišťuje. Jak je možné, že jsou snímky tak zářivě světlé? A kde se tu vlastně vzaly ty spousty lidí? A co teprve budovy, které do krajiny jakoby nepatří?

Od roku 1985 fotografuje Walter Niedermayr alpskou krajinu, a to nejraději v zimě. Bělost čerstvě napadaného sněhu totiž sugeruje nedotčenost. Existuje ještě vůbec člověkem nedotčená krajina? Podle Niedermayra nikoli. Do tváře krajiny, i té alpské, se člověk nenávratně zapsal, o čemž svědčí všudypřítomné lyžařské vleky, sjezdovky a meteorologické stanice. Niedermayrovy fotografie ze série nazvané „Alpine Landscapes“ (Alpínské krajiny) jsou esteticky dokonalé pohledy, ale pozor: je to všechno jenom iluzorní lesk. Snímky sice vycházejí ze skutečnosti, ovšem konečné výsledky jsou vykonstruované, až ryze fiktivní: budovy připomínající stavebnici jako by se omylem octly v této jinak nedotčené krajině, lidé vypadají jako loutky na divadle, cizí nejen krajině, ale i sami sobě. A co teprve světlo a barvy – Niedermayr fotografuje zpravidla zasněženou krajinu, která září již sama o sobě, většinu snímků ale ještě záměrně podexponuje, aby krajina působila chladně a transparentně.

Chladně, sterilně, až antisepticky působí i jeho další série, „Raumfolgen“ (Prostorové důsledky). Zachycuje v ní nemocniční prostory: chodby, schodiště, pokoje s nemocničními lůžky, jídelny, a to bez přítomnosti lidí, nanejvýš zahlédnete někde v dáli kráčející postavu. Z těchto prostor jako by zmizel veškerý život a byl nahrazen přepjatým perfekcionismem a až bolestivou čistotou a leskem (který je opět zvýrazněn přeexponováním snímků). Vedle nemocnic jej zaujaly také věznice. V roce 2003 fotografuje v berlínském Tegelu, v rakouském Steinu-Kremu a ve věznici pro mladistvé v Gerasdorfu u Vídně. Podobně jako jeho předchozí snímky i tyto vyzařují latentní ohrožení a jakousi nadlidskou stísněnost, vyvolanou nelidsky chladným světlem. Nikoli náhodnou označil kdysi jeden německý kritik Niedermayrovy snímky za „typologii chladu“.