Matthias Schamp

Narozen 1964 v Krefeldu v Německu, žije v Bochumu

Matthias Schamp je ryzí recesista. Za jeho humornými, absurdními a zdánlivě nonsensovými akcemi se skrývá kulturní a politická angažovanost a filosoficko-konceptuální přístup. V roce 2010 – „v době zrání ostružin“ – vyzval pseudopolitickým letákem občany města Bochumu k „1. bochumskému vpádu na pozemek“. Akce byla odezvou na vybudování plotu kolem nevyužívaného pozemku, kterým město chtělo zabránit lidem ve sběru ostružin. Cílem této „radikalizace sběru ostružin“ bylo „překonání [plotu], a to nikoli jen v konkrétním, ale i v abstraktním slova smyslu,“ napsal Schamp a pokračoval citátem z Hegela: „… jiné vlastní libovolné hranici představuje to, co za touto hranicí leží.“ Další z akcí zaměřených na překonání hranic bylo jeho „Kunstwerke-Werfen“ (Házení artefakty, 2011), jímž Schamp spolu se Stefanem Schlichterem za plotem otevřeli Situační muzeum prázdného pozemku. Díla, která vytvořilo několika umělců přímo pro tuto první výstavu, byla přehozena přes plot na městský pozemek, neboť plot bránil přístupu do muzea.

Poměrně známý je Schampův fotografický cyklus „Schlechte Verstecke“ (Špatné skrýše), jenž byl po několik let publikován v jednom německém satirickém časopise. Řada polaroidových snímků, pořizovaných od roku 1998, zachycuje osoby schovávající se na veřejných místech, pod koberci, za závěsy či dopravními značkami. Tato místa jsou však „špatnými skrýšemi“, neboť přítomnost osob je na nich i přes veškerou snahu se schovat očividná. Koberec je vyboulený, dopravní značka příliš úzká, závěs průsvitný. Vypadá to, jako by se aktéři snažili ukrýt před objektivem fotoaparátu, ovšem ten je zároveň odhaluje a fotografuje, a tak je činí dvojnásob viditelnými. A protože jde o polaroidové fotografie, může fotograf odhaleným osobám okamžitě ukázat, jak marná jejich snaha byla. Objekty zachycené na fotografiích se stávají skrýšemi až v okamžiku, kdy v jejich blízkosti spatříme lidské postavy; polaroidové snímky by jinak byly pouhými zátišími nebo krajinami. Větu „Vidíme pouze to, o čem víme“ je třeba chápat obráceně: „Víme pouze o tom, co vidíme.“ Jak sám autor o své tvorbě říká, snaží se jejím prostřednictvím otevřít naše vnímání: „Vnímání se otevírá tam, kde se vytvářejí trhliny. V podstatě již není funkčně celistvé; namísto toho přichází okamžik svobody, kdy náhle začneme přemýšlet či prožívat.“