Jenny Scobel

Narozena 1955 v Orrville v USA, žije v New Yorku

Jenny Scobel je malířka nezvyklých portrétů. Na dřevěné desky s nanesenou vrstvou sádry a mramorového prachu maluje grafitem a olejovými barvami převážně podobizny žen, někdy i dětí. Náměty nalézá v novinách a časopisech, často používá i fotografie svých přátel nebo se nechává inspirovat animovanými filmy a ilustracemi z knih o dějinách umění. Mezi portrétovanými tedy bývají jak zcela neznámé, všední a nenápadné osoby, tak světoznámé celebrity, jako např. Jacqueline Kennedy či hollywoodská herečka Michelle Pfeiffer. Jsou většinou ztvárněny realisticky a zepředu, ovšem na pozadí, které jako by se k nim nehodilo. Často mívají nepřítomný pohled; jednou působí nesměle, jindy zase vyzývavě. Skutečnost, že předlohou obrazů je fotografický snímek, lze pak poznat podle způsobu, jakým malířka zachází se světlem.

Portréty Jenny Scobel jsou pozoruhodné proto, že se nedají zařadit do žádného časového období. Portrétované osoby jsou sice většinou z naší doby, avšak jejich oblečení, dokonce i výraz a držení těla patří do minulosti. Scobel je totiž záměrně obléká do šatů z 30. a 40. let minulého století, někdy i do historických kostýmů. Občas se tak na hlavách namalovaných žen objeví pokrývky, které známe například z portrétů německého malíře 15. století Hanse Holbeina. Především si však na osobách, jež Scobel zobrazuje, povšimneme, jak uštvaně a vyhuble působí. Jejich výraz je přísný, až kalvínsky asketický. Tak portrétoval v 30. letech minulého století, v době velké hospodářské krize, americký malíř Grant Wood své současníky. Proslulý je jeho portrét „American Gothic“ (Americká gotika) z roku 1930, na němž vidíme ustaraný, pohublý, předčasně zestárlý a přísně se tvářící farmářský pár s vidlemi v rukou. Tento způsob zobrazení, kdy jakoby vystupují z obrazu a zanechávají za sebou svůj svět, svou farmu, jež je znázorněna v pozadí, si osvojila i Scobel.

Přestože portrétované osoby zabírají na jejích obrazech většinu plochy, malířka věnuje velkou pozornost i pozadí, jež působí zpravidla dosti nezvykle. Tvoří ho staromódní tapety s rostlinnými vzory nebo krajiny malované z nadhledu, jak to známe z italského malířství 15. století. To všechno dodává portrétům Jenny Scobel při vší jejich naivnosti jakýsi morbidní přídech, na čemž má nepochybně podíl také vrstva vosku, kterým malířka hotové obrazy fixuje.